Teď.
Už se blížil večer. Přibližně 2 hodiny před tím, než chodil spát. Otevřel dveře do pokoje, našlapoval zlehka i přes to pod ním dřevěná podlaha vrzala. V ruce nesl sirky. Posadil se vedle malého stolečku, na malý pevný a lehce ošuntělý polštář.
Škrtl sirkou. Ihned ucítil lehce štiplavý ale příjemný zápach síry. Knot svíčky vzplanul rychle a na stěně místnosti se lehce mihotal jeho jinak klidný stín.
Posadil se do polo-lotosového sedu. Neměl ještě moc velkou praxi, ale snažil se zlepšovat, jak mentálně tak fyzicky.
Narovnal se, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Nádech, výdech, náde.... no ještě si trochu poposednu, v téhle pozici dlouho nevydržím, ozvala se první myšlenka.
Jo to je lepší, takhle už to půjde.
Nádech, výdech, nádech, výdech. Ještě že jsem si přesedl, v tamté pozici bych nevydržel. Ale stejně je ten polštář nějaký tvrdý. Sakra, já myslím.... Nevadí, jen myšlenky pozoruj.
Tak. Dech. Jen dech.
Nádech, výdech, náde... Sanitka? Snad to není nic vážného. Kam asi jela?
Myslel jsem? Jo myslel. Nevadí, tak znova.
Nádech, výdech, nádech, výdech...
Takhle to chvíli pokračovalo, ale myšlenky najednou byly menší a menší. Sice byly, ale neměli už takovou moc ovlivňovat jeho pozornost.
Najednou měl pocit jako by jeho pozornost a vědomí vystoupali kus nad jeho hlavu, ale zároveň byli uvnitř jeho hrudi. Všechno najednou bylo klidné. Sem tam se objevovali myšlenky, ale jen procházely kolem.
Po těle cítil lehké příjemné brnění. Věděl, že to není podstatné. Dech byl pomalý, dlouhý, prakitcky neslyšný.
Najednou měl pocit, že roste. Cítil celou místnost, ale ne jen předměty v ní, ale i prostor samotný. Nebyl prázdný, byl plný, byl všude. Všude byl klid a mír. Chvílemi byl uvnitř a chvílemi venku, pak uvnitř i venku. Čas se začínal pomalu ztrácet. Najednou vše postupně zaplňovalo bílé světlo. Až bylo všude. Najednou i on byl tím světlem. Bez času, bez prostoru. Jen prostě byl v tom světle.
Necítil, štěstí, radost, smutek, zášť, vztek. Jediné co cítil se nedalo pospat slovy. Nazval by to prostě Bytím. Světlem. Láskou. Mírem. Ani jedno z těch slov přesně nevyjadřovalo ten stav, ale to nebylo důležité. Slova nejsou potřeba, tam kde je vše a zároveň nic. Už nevěděl jestli je tam staletí, nebo jen vteřiny. Ale prostě tam byl, celým svým Vědomým.
Po chvíli se vše začalo vracet. Pomalu se začali objevovat střípky reality, které se skládali dohromady, nejdříve se začal opět objevovat čas, pak prostor a nakonec i on sám.... Po nějaké chvíli byl zpět ve svém pokoji.
Jen seděl a vnímal přítomnost. Nechtělo se mu otvírat oči. Sem tam začaly přicházet myšlenky: Měl bych se pohnout, kolik je, jsem vůbec naživu? Pak zase chvíli ticho. Nakonec realita sílila i jeho já, tak jak ho znal se začalo vracet a vystupovat pomalu do popředí.
Ještě chvíli zhluboka dýchal. Nakonec otevřel oči do reality. Cítil se klidně a vyrovnaně, jako nikdy před tím. I když byl zpět ve svém pokoji, věděl že to co teď prožil bylo mnohem reálnější, než to, kde se nachází teď...
Congratulations @surfercz! You have completed the following achievement on the Steem blockchain and have been rewarded with new badge(s) :
You can view your badges on your Steem Board and compare to others on the Steem Ranking
If you no longer want to receive notifications, reply to this comment with the word
STOP
To support your work, I also upvoted your post!
Do not miss the last post from @steemitboard: