Jeden den v meditaci

Přišla obrovská bouře, rozvášněné moře přelévalo několikametrové vlny ze strany na stranu. Blesky létaly všude kolem už nějakou dobu a vůbec to nevypadalo, že by měla nastat nějaká změna. Když už se hrůzy nebe chystaly udělat do moře díru, najednou se rozjasnilo, voda se zklidnila, vlny ustály a vysvitlo slunce.

Zdroj: Pixabay

Siddhártha seděl ve své meditační cele a snažil se soustředit na svůj dech. Na mysl mu stále ještě přicházely různé vzpomínky a sny. Ale už se to nedalo srovnat s tou bouří myšlenek, která se v něm prala na začátku jeho meditačního sezení.

S postupem času byl pro něho jeho dech naprosto uvědomělý. V ten moment už cítil celé své tělo. Díky nezvyklé míře koncentrace se to nakonec podařilo. V každé buňce jeho těla se mu rozlil klid a mír. Vibrace prostupovaly všemi jeho částmi a on naprosto dokonale cítil souznění s universem.

Když ke konci svého sezení posílal do universa pozitivní energii Mettá, měl úsměv na rtech od ucha k uchu. Svoji veškerou pozitivní energii prýštil do všech stran a hrozně ho to nabíjelo.

V tom někdo zaklepal na jeho meditační celu. Byl prakticky u konce své první meditace během toho dne, když se ozvalo: „Siddhártho Gautamo, jsou tu nějací muži. Chtějí, abys je přivedl k osvícení. Touží se naučit tu tvoji Vipassanu, tu tvou cestu vhledu. Mám je poslat pryč? Říkal jsi přece, že nechceš být po deset dní vyrušován!“

Siddhártha se rozzářil ještě víc a s úsměvem na rtech pokynul muži: „Děkuji, pošli je za mnou dovnitř, rád je Vipassanu naučím!“

Dva muži v kápích vešli dovnitř jeho meditační cely a po jejich pětiminutovém proslovu, proč zrovna oni chtějí dosáhnout osvícení se na ně Siddhárta láskyplně podíval a řekl: „Nadechněte se a poté vydechněte.“