Odpouštět či neodpouštět aneb Světlá nebo Temná strana Síly?

Někdo vám bude tvrdit, že lidem se má odpouštět. Někdo jiný zase, že lidi jsou proradní parchanti a odpuštění si nezaslouží. Pravda může být na obou stranách nebo taky někde uprostřed. Celé to odpouštění či neodpouštění mi vlastně přijde jako přelévání misky vah buď na stranu Světlé a nebo Temné strany Síly. Ano, používám zde analogii ke dvěma klíčovým frakcím ze Star Wars, protože mi to přijde celkem trefné.

Jen se na to podívejte. Světlá strana síly je o odpoutání se od negativních emocí, o sebe kontrole, o odevzdání se Síle. Zkrátka takové lidumilné a světo-milné (nezaměňovat se světo-mylným) náboženství ála křesťanství, buddhismus, apod. Zatímco Temná strana Síly je o krmení se emocemi jako zloba, nenávist, touha, apod. Je o naprostém podlehnutí těmto emocím a vnitřním touhám, které mají člověku dát individuální sílu. Sílu vlastního ega, vlastního koncentrovaného a sobeckého Já.

Takže pokud někdo hájí názor, že lidem, i těm špatným, kteří vám hodně ublížili nebo pořád dokola ubližují, že takovým lidem se má odpouštět, pak mi přijde jako zastánce Světlé strany Síly. Takový člověk nechce lpět na vlastních negativních emocích jako je ukřivdění, zloba, nenávist. Místo toho chce takový člověk oprostit své ego, chce přestat brát celou záležitost osobně. A tím člověku odpustí, protože on tím vším vlastně ubližuje jen sám sobě a nikoli mě, když si to já a mé ego nepřipustíme jako nějaké osobní ublížení.

Druhý člověk naopak tvrdí, že lidi jsou syčáci, kteří si odpuštění nezaslouží. Je jako zastánce Temné strany Síly. Vše si vztahuje na sebe, na své ego, které tím utrpělo, a odmítá své ego od toho oprostit. Živí v sobě onu zlobu, nenávist, zavržení. A tyhle emoce a pocity mu dodávají vnitřní sílu, protože se díky nim necítí jako nějaká slabá oběť, která do sebe nechá kopat, ale jako uvědomělý a silný jedinec, který se postavil vůči vlastní křivdě. Proč by měl přece odpouštět? Vždyť to je známka slabosti a dotyčný si tím jen říká o další ránu.

Přiznám se, že zde nechci obhajovat ani jedno, ani druhé stanovisko. Podle mě obě stanoviska mají něco do sebe a je mnohdy dost složité rozpoznat, kdy a komu odpustit, a naopak kdy a komu ne. Spíš jde ale, dle mého názoru, o věc charakteru a osobnosti. Někteří lidi jsou přirozeně milí, laskaví a snadno odpouštějí. Nebo jim samotným se uleví, když druhému odpustí. Zkrátka v sobě nedokáží živit všechny ty negativní pocity spojené s křivdou a ublížením. To samotné jim ubližuje a oni se necítí dobře. Proto odpouštějí, protože se jim uleví. A pak jsou tady takoví, kteří berou odpouštění jako slabost. Jim se neudělá nijak dobře, pokud druhému odpustí. A naopak nemají nijak špatné pocity ani svědomí z toho, že druhému neodpustili a mají na něj permanentně pivku. Naopak jim to dodává sílu do jiných věcí i do života. Zkrátka lidi jsou různí. Jednomu sedí tohle, druhému tamto. Samozřejmě by se asi nic nemělo přehánět. Přece nebudu nakrknutý deset let na svého bratra, protože mi upil z mého půllitru. Stejně tak přece nebudu každý den odpouštět teroristovi, který každý den odpálí nějakou bombu a zabije nějakému mého kamaráda. Je třeba vidět rozdíly v kontextu. Ale v základě je to podle mě jen na charakteru a povaze, jestli odpouštět či neodpouštět, jestli Světlá či Temná strana Síly.

@polemistes