Jaké to je být dokrorandem - díl 2.

Kdysi jsem někde četla, že doktorandi to mají těžké v tom, že tak nějak trčí v mezistupni mezi studenty a vysokoškolskými pedagogy. Studenti je berou jen jako své, o trochu starší, já, a proto je tolik nerespektují a pedagogové, počínaje odbornými asistenty, je berou vlastně také jako, o něco starší, studenty, a tak je také, prozatím, neřadí mezi řádné kolegy.

Musím říci, že si nemohu stěžovat ani na studenty, ani na pedagogy.

Studenti se ke mně vždy chovali dobře. Ano našlo se několik kluků, kteří měli praxi u táty ve firmě, a když viděli mladou holku, tak měli pocit, že mají nade mnou, co se týče vědomostí navrch, ale když zjistili, že to jsem schopná v některých oblastech uznat, byl většinou klid, ba naopak.

Také se našel přesný opak, studenti, kteří přede mnou měli až přílišný respekt. Říkali mi paní inženýrko, v případě, že měli na hodině chybět, psali dlouhé omluvné emaily a na konzultacích byli značně nervózní. Zkrátka šlo o takové poctivce. Ty to prostě měli v sobě, ale i tak jsem se snažila o to, navodit jim pocit, že to není nutné.

Nevím, kolik z vás má pedagogické zkušenosti, ale ti, kteří je mají, mi dají jistě za pravdu, že ač je každý člověk originál, časem zjistíte, že se jisté typy studentů (na nižších stupních žáků) opakují.

I já jsem si dala v hlavě dohromady takovou typologii, která mi pomáhala nalézat způsoby, jak s danými osobami jednat, abych je co nejvíce motivovala a vytvořila si s nimi nějaký vztah, který by ulehčil naší spolupráci. Jen mi bylo trochu líto, že to většinou bylo pouze na jeden semestr.

Ze strany osazenstva naší katedry jsem nikdy necítila despekt. Naopak. Všichni ke mně byli vždy přívětiví, když bylo třeba, poradili, pomohli. Je však přirozené, že čerstvý doktorand není plnohodnotným kolegou zkušeného docenta/profesora, proto jsme s ostatními doktorandy, logicky, vytvořili brzy samostatnou buňku, která měla jádro v našem kabinetu.

Kabinet se stal naší klubovnou. Bylo to místo, kde jsme na jedné straně, s vážnými tvářemi, konzultovali se studenty úlohy, jednali s kolegy o plánech cvičení a rozebírali se zájemci jejich závěrečné práce, na straně druhé jsme tu sledovali hokej, když bylo mistrovství, obědvali jsme zde mezi cvičeními párky z bufetu a hodnotili na facebooku studentky a vybírali si dle toho kruhy, kterých se ujmeme. Já, jako jediná holka, vždy dostala cvičení s nejmenším procentem studentek, což mně samozřejmě vůbec nevadilo, ačkoli jsem klukům trochu záviděla to, že jim je přirozené dívat se po mladších, zatímco u mě to je naopak.

Facebook je vůbec zajímavý nástroj. Jednou jsem se rozhodovala, jak zhodnotit studenta, který mi nenosil úlohy a stále se omlouval, že má osobní problémy a hodně práce, a že to dodá, ale stále to oddaloval. Už to trvalo dlouho a já měla obavu, že už to zneužívá, ale co kdyby ne? Podívala jsem se na jeho facebook a zjistila jsem, že tam má jednu fotku z párty za druhou. Na dalším cvičení jsem mu stanovila termín a řekla mu, že mu jej již nebudu posouvat. Termín nakonec dodržel a prošel, ale bez facebooku bych mu jeho smutné pohledy věřila a on by mé naivity zneužíval dál. Časem jsem zjistila, že se vždy nějaký takový najde, už jsem ani nepotřebovala facebook, abych jej odhalila. Udělali byste to také?

DÍL 1.
DÍL 3.